Aby oheň nevyhasnul (povídka)
Konečně se posadila na dřevěnou lavici a s nelibostí zaznamenala, jak je studená. Položila dlaně před sebe, na stůl pokrytý hladkým umyvatelným ubrusem s červenými puntíky a její zčernalé prsty byly jako konečky zmírajícího ohořelého těla. Zašpinila se od starých kamen. Byla udýchaná a špinavá.
Domácí ji nechal samotnou uprostřed staré dřevěnice vysoko v kopcích, aby udržovala oheň.
„Je to přímo mytický úkol, Barboro,“ řekl jí s významným, ale snad taky trochu ironickým úsměvem. „Nejdůležitější věcí člověka v jistých dobách bylo nenechat vychladnout ohniště.“ A pak dodal: „Tady jsme na tom podobně.“
Pak odešel a ona sledovala malým zamrzlým okénkem z profoukané předsíňky, jak jeho úzká, umělohmotně rovná postava v oranžové větrovce schází do údolí, podobná mučednickému kůlu natřenému křiklavou barvou.
Snažila se trávit čas aktivně a smysluplně. Klečela v tom neuvěřitelně stísněném prostoru před žhavými kamny, zírala dovnitř otevřenými dvířky, a když zrovna nebylo třeba přiložit další kus dřeva z nezdravě žlutého kbelíku, vrtala se uvnitř aspoň těžkým křivým pohrabáčem. A když už nedokázala déle dřepět, s hlasitým povzdychnutím se zvedla na nohy a nedůvěřivým, pomalým krokem vstoupila do světnice s velkým dubovým jídelním stolem.
Lahve fernetu, myslivce a becherovky vyrůstaly jako barevné věžičky Disneylandu z třpytivých pahorků slaných tyčinek, křupek a brambůrků, z šustivého návalu nejrůznějších domácích pochutin skrytých v mikrotenu. Mohla to být divoká a hlasitá noc.
Rozhodla se, že tu trochu poklidí, aby… ne, žádný konkrétní důvod neexistoval, protože o ocenění těch, kdo snad za chvíli přijdou, tolik nestojí. Přesněji řečeno nechce, aby ji chválili. Odjakživa to nesnášela, probouzelo to v ní hněv. Hněv svíjející se na temném dně proutěného koše… Jen cosi v ní, cosi pořádkumilného a precizního, trvalo striktně na tom, aby kromě přikládání do kamen aspoň trochu zpřehlednila tu změť věcí, jež se trestuhodně rozvalovaly a roztékaly chatou.
Přemístila svršky a některé nepotřebné krámy alespoň na úhledné hromádky, znovu přiložila do kamen a teď pozorovala své špinavé prsty kontrastující s veselostí plastového ubrusu. Rozhlédla se kolem sebe očima člověka, který zůstane sám ve starém domě.
Nebyl to přímo strach, co jí zblízka dýchalo na hruď pod volným bílým tričkem. Přesto věděla, že staré keramické nádoby na vyřezávané poličce, smrkové šišky v kýčovitém popelníku, ba i ty staré dětské badmintonové rakety na stěně cítí její cizost, její nepatřičnost, její vlezlou drzost. A že se zahalují odpoledním příšeřím zimního dne, jako by se pod jeho krepovým rouchem chtěly pohnout, až nebude dávat pozor, až bude znovu v podřepu balancovat před otevřenými dvířky kamen. Celá ta dřevěná chata věděla, že sem Barbora nepatří. Jediné, co ji zachraňovalo, byla víra, že obyčejné horské dřevěnice snad běžně neožívají stylem Švankmajerových filmů.
Nastal čas, kdy by se měl Domácí vrátit i se svými hosty. Z okénka v předsíni už nebylo nic vidět, proto si přes ramena přehodila svou stříbrošedou lehkou bundu z umělého vlákna a vyšla na zápraží na malou plošinku sešlapaného sněhu. Všude kolem ležely tíživé mokré závěje a nasávaly modrofialovou barvu nebes. Okraj lesa se přiblížil k chatě a plivnul na ni stín jako tmavnoucí kaňku. Barbora kráčela očima v hlubokých vyšlapaných kráterech až dolů pod prudký svah, k rezavé, polozborcené brance, kterou teď ve sněhu nebylo možné zavřít, takže umožňovala plazivý vstup na soukromý pozemek. A za pletivem, vříznutým hladce do závějí až po vrcholek plotu, vinula se nejspíš silnice. Přimhouřila oči a spatřila je.
Tam hluboko v prašné špíně stínů, pod drátěnými zkrouceninami stromů, jež za denního světla budí vytržení, rýsovala se čtveřice postav. Jejich rozestupy nebyly stejnoměrné. S velkým náskokem se daleko vepředu zachvívala oranžová čára Domácího. Kráčel obrovskými, brutálními kroky ve svých vlastních šlépějích, v oblých jamách lepících tmou. Nejméně dvacet metrů za ním rozeznávala Barbora roztroušenou trojici hostů. Také oni nezdolávali sněhové zátarasy zcela kompaktně. První v řadě se cosi divoce, trhavě pohybovalo, neústupně se to snažilo kopírovat stopy Domácího, ale výsledkem byly jen často opakované pády do závějí. Ivana. Barbořina dobrá přítelkyně, jejíž drobné ruce dokázaly v lidském nitru pohybovat horskými stěnami a v jejích očích se chichotal oceánský příboj.
Zbylé dvě postavy byly evidentně mužské. Jejich tmavé oblečení je teď na převisu pozdního odpoledne přetvořilo v jakousi temnotu v temnotě. Medúzovité šplíchance v mastných fialových vodách, černé améby na matné laboratorní misce. Zpočátku se drželi pohromadě, první čekal na druhého, pak se jejich náskok zvětšil, jako by ten rychlejší ztratil trpělivost.
Protáhli se zaseklou brankou zapadaného plotu a do dřevěnice dolehly první hlasy. Barbora se začala usmívat a sáhla do vyhřáté kapsy pro cigarety. Sledovala, jak se Domácí nekompromisně vynořuje z počínajícího večera, jak se vůbec nijak netváří, jak se nakonec vztyčuje vedle ní a nepůsobí ani udýchaně.
„Oheň hoří?“
„Jasně, přece zvládnu, co se po mně chce,“ odpovídá dívka a je v tom laškovnost, vyzývavost, dotčenost i vzdor.
Domácí kývnul hlavou a s hlasitým, bublavým potáhnutím vstoupil dovnitř.
„…tě zabiju, sááákrááá!“ dolehlo teď ze sněhové změti deset metrů pod chatou, ale jasný ženský hlas se nemá od čeho odrážet, zapadá do vyšlapaných jam a dusí se ve sněhu. Něco podobného, níže posazeného jako zahučení v potrubí, se ozvalo níž, od jednoho z mužů.
„Ivanko, to už zvládneš!“ zavolala Barbora s povzbudivým úsměvem, který nemohl být vidět.
„To si piš… a JEHO pak zabiju!
Padly si do náručí. Klouzavé, šelestivé doteky dvou zimních větrovek, pohlazení jakoby zastavená na půl cesty nepropustností, nepromokavostí syntetických vláken.
„Bože… vůbec nám u nádraží neřekl, že na to, aby se člověk dostal k téhle chajdě, bude potřebovat málem sněžný pluh,“ zamručela Ivana a hněv z ní opadával společně se šlehačkovými hroudami horského sněhu.
Šly dovnitř na čaj. Ticho tam venku se zhmotnilo ve večerní tmu a občasné zaklení blížících se mužů v mrazivém vzduchu zaštípalo jako prásknutí biče.
***
Cítila horkost v koutcích očí. Šířila se. Jako by si někdo nahřál bříška prstů a přejížděl jimi přes zavřená víčka. Mžourala do intimního světla vytopené světnice, do světla, které navzdory obyčejné čiré žárovce zamazalo okolní předměty hustými temperovými barvami v odstínu temně červené a brčálové. Barvy trouchnivění, barvy kalu, barvy sraženin. Zamžikala očima, ale nic se nezměnilo. Písně známého rádia se promísily s hlubokou, hlasitou modlitbou žhnoucího dřeva v kamnech, takže se z nich staly podivné zpěvy našeptávající nebezpečné rady. Vzduch hořel.
Kolem ní se pohybovali její přátelé.
Standa, procesní inženýr, stál obkročmo nad teplometem a nahříval si rozkrok.
Domácí rozrazil nohou venkovní dveře a vtáhnul dovnitř hemžící se tělo. Ivana teď byla v jeho náruči obalená sněhovým prachem, zarudlý obličej právě tál, třpytivé kapky kroužily kolem očí mnohem třpytivějších. Vnesli dovnitř větrný závan a hluk, který se Barboře vedral do labyrintů obou uší a drancoval jejich zátočiny.
„Hází mě venku do sněhu!“ pištěla Ivana a zhroutila se na podlahu i s chechtajícím se Domácím. Vypadali jako změť masa a barevných látkových ústřižků, voněli po vichřici, která nikdy nesestoupila z hor. Váleli se na prkenné podlaze kryté starým, prošlapaným kobercem zašlých vzorů.
Dveře se otevřely znovu. Objevil se v nich Viktor v černé bundě a spodkách. Jeho tvář byla zachmuřená a znepokojená.
„Venku, na okraji lesa, jsem viděl černou pumu.“
Rádio začalo hrát rychlejší a hlasitější píseň. Znásobil se i praskot hořícího dřeva a tempo zmítajících se těl.
„Močil jsem na nároží a díval se do houští. Měla kýčovitě zelené oči. Velké oči.“
„Pojď se ohřát, magistře!“ zvolal Standa z teplometu.
Domácí se prosmýknul kolem a otevřel znovu dveře. Táhnul Ivanu za nohu a ona se smála jako prastará dračí saň, jako od věků udržovaný, sebejistý plamen.
Viktor přistoupil blíž. Podíval se na ni krátkým, pátravým pohledem. Pak odhodil bundu a jen tak, v košili a spodkách, se rozkročil nad přístrojem vrhajícím žár v neviditelných spirálách, naproti Standovi.
„Ta puma…“
„Nech ji venku.“
Rozkývali se proti sobě pomalými vlnivými pohyby.
Barbora zavřela oči, stiskla víčka celou svou silou a položila si hlavu na desku stolu, před potrhané prázdné sáčky od chipsů. Nahoře nad schody, snad ze střechy, se ozval dunivý zvuk, ale slyšela jej nejspíš jen ona.
***
Nemělo smysl o tom s kýmkoli mluvit. Ani teď, ve tmě. Nemělo smysl zkoušet vysvětlit věci, ve kterých neměla sama jasno, pro které dodnes nenalezla jediné správné slovo. A že jich bylo. Rozhovorů s přáteli, rozhovorů s ním. Jediné zřetelné slovo, které by nebylo rozmazáno představami a sebelítostí, nepřišlo na pomoc. Ani teď, ve tmě.
Byla úplná tma, na kterou si městský člověk nedokáže snadno zvyknout, proto je lepší o ní nepřemýšlet. Pohltila do sebe násilné, vypatlané barvy světnice, ztlumily se zvuky. A uprostřed toho všeho její přátelé tančili. Viktor se tam v klubku prodlužovací šňůry ospale ploužil se zázračně ztichlou Ivanou, aniž by o cokoli zakopnuli, a aniž by byli vidět. Jejich pohyby byly alkoholově neomylné, intuitivně zaměřené, prudké a vláčné. Někde vpravo, velmi blízko, seděl inženýr a upíjel ze sklenky. Srkavý, odtokový zvuk jej zrazoval. A přímo naproti ní, tak blízko, že se jí ve tmě rozšířily zorničky, promluvil Domácí:
„Jdeme tančit, Barčo.“
Točila se kolem ní temnota a nejrůznější pachy. Každou chvílí se dotkli druhého tančícího páru. Snažila se uhádnout, jestli ta malá ploška těla patřila jemu nebo jí. Nedokázala se soustředit na píseň, která tu hrála k tanci, vnímala jen pravidelné, vlhké pulzování. Možná to byl rytmus z rádia, možná zvuk její vlastní krve řítící se bezhlavě cévami. Místnost teď každou chvíli ozářilo úsečné, zbabělé, modrobílé světlo. Zasyčelo a pohltilo samo sebe. Standa fotografoval a přátelé se smáli. Přísahala by, že o její lýtko se už poněkolikáté otřelo hřejivé, hebké tělo černé pumy. Za zavřenýma očima viděla rozvážné pohyby veliké kočky, šelmy, která se jim proplétá mezi nohama, úhořovitě se točí kolem teplometu a vyčkává.
„Tak dobře! Vypadněte odsud, vy sobecké svině! Vypadněte odsud!“
V první chvíli se vylekala vlastního hlasu. V tak malé místnosti se zařezával do kůže jako ostré, papírově tenké pláty plechu.
Odmrštila se od Domácího, narazila do stěny z dřevěné kulatiny a v deroucím se pláči nahmatala vypínač.
Stáli na směšně malém, roztátým sněhem zaneřáděném improvizovaném parketu a šokovaně na ni hleděli. V rádiu začal kdosi mluvit, ale skrz hustý vzduch se to nedostalo až k jejich uším. Brečela. Vzlykala, opřená o stěnu blízko kuchyňky, a plná bezmocného vzteku bušila pěstmi do zdi ve výšce svých stehen.
„Myslíte jenom na sebe, vy zatracené kurvy! Jenom na sebe! Vypadněte odsud!“
Nekřičela. Chřestila jako nezastřižené nehty vláčené školní tabulí, jako vyprahlý zmírající startér. Kvílela jako náhle roztočený vír plný suchého písku.
„Uklidni se přece…“ pokoušel se Domácí, ale ta slova jako by jen přepadla přes okraj jeho rtů a rozplácla se o podlahu.
„Nerozumíte ničemu! A on…“ vystřelila prstem proti Viktorovi, „on si klidně bezcitně tančí… Skončíme to! Bude vám to jedno?! Jo?!“
Vběhla do kuchyňky a holou dlaní sáhla na rozpálená černá dvířka. Bolest jí projela až k lokti, ale rozrazila huhlavá ústa kamen dokořán a sáhla dovnitř. Plamen jí ožehnul kůži a ona vykřikla. Popadla hořící poleno ve stejné chvíli, kdy se jí kolem ramen nevybíravě sevřely ruce Domácího.
„Vypadni od těch kamen, Barčo! Neblbni a nech toho!“
Dala do toho pohybu veškerou svou zbylou sílu. Skrz zaslzené oči se všechno deformovalo, ohýbalo. Všechno bylo jako potažené krajkovím, včetně kusu dřeva v její bolavé ruce, které prudce vytrhla z kamen a jež po straně svítilo výsměšným chcípajícím plamínkem.
Zavrávorala a ten okamžik se vešel do jediného zapraštění rozžhavených uhlíků. Její levý bok sálal podmanivým teplem otevřených kamen. Z prstů sevřených kolem dřevěného polena se sypala jantarová zrnka bolesti, klouzala pod její kůží směrem k tělu, blížila se.
Všechno, co viděla, bylo uzavřené v obrovském skleněném těžítku, věci plovoucí tiše a pomalu průzračnou koulí. Překvapený pohled skrz lomící se kukátko, v němž nerozeznáváte tváře, ale přesto s jistotou víte, že za dveřmi kdosi stojí. Přesně tak teď hleděla na úžasně vzdálené lidské postavy, na zhasínající mihotavou záři před sebou. Její svět měl vůni a křehkost spáleného papíru.
Světlovlasá žena ve dveřích, snad její přítelkyně tam kdesi daleko a dávno, otevírala ústa a ona zřetelně slyšela pláštěnkové šustění jejích rukou v nočním prostoru, během těch rázných, ostrých gest. Mluvili na ni, volali a křičeli.
Ona neříkala nic, protože jí nepřišlo na pomoc ani jediné vhodné slovo.
