Jdi na obsah Jdi na menu
 
18. 1. 2009

Karel Čížek: Recenze románu Průvodci

 

(...) Kniha je románem svým rozsahem a shodou v některých vnějších znacích, avšak těžko naplní představu mnohých o klasickém románu – představu „zdegenerovanou“ romantismem. Proto souhlasím s prezentací celého díla jako „lyrizované prózy“. Jelikož podstatná část čtenářů pochází z okolí Lukáše Bárty, ať už blízkého či vzdálenějšího, těžko se ubrání hledání oněch avízovaných autobiografických prvků a následné putování stránkami probíhá jako „lov na reálie“(...)

   Pravda, tento přístup může být skvělým osvěžením, na druhou stranu by bylo chybou podřídit celou cestu knihou bezduchému bulvárnímu slídičství. Zvlášť, když podstatná většina situací, postav i zápletek je dítětem autorovy fabulace.

   Zvláštností a originálností jsou pak intermezza v podobě písňových textů, z nichž s mnohými se dosud lze setkat na různých čteních a akcích Bezejmenné skupiny.
 

   „Stříbříš se v houští jako starý déšť, který přestal krápat,

 pára se sráží ve tvých rtech.

 

Cítím, jak dýcháš, těch stínů, co plašíš smíchem!

 

Ztrácí se s tebou ve větvích.

 

Rázem jsem blázen a sněží, vlasy řídnou mrazem,

 

šplouchá a v mracích se tmí.

 

Plamen z tvých ramen teď stoupá, zchladnul vítr z kamen,

 

dlaní tě hladím v podpaží.

 

Stříbříš se v houští jak déšť,

 

srážím se dál ve tvých rtech.

 

Dýcháš a stíny se plaší, já slyším v zádech

 

křídla, dost možná krkavčí.

 

Rázem jsem blázen a sněží, vlasy řídnou mrazem,

 

šplouchá a v mracích se tmí.

 

Plamen z tvých ramen teď stoupá, zchladnul vítr z kamen,

 

dlaní tě hladím v podpaží.“

    Budu si nyní trochu protiřečit a polemizovat sám se sebou i s Lukášem Bártou ohledně již zmiňovaného „lyrizování“. Ač onu lyrickou složku Průvodci nezapřou a z každého odstavce vynoří se Bárta jako Básník (a to znamenitý), paradoxně (?) střípky, možná spíše střepy epiky zarývají se čtenáři hluboko pod kůži a drásají jeho pozornost, ženou jej kupředu. Střepy jsou to vyleštěné a blýskavé, zářící svou lidskostí a obyčejností, uvěřitelností – tedy poutavostí. Především opatrnost a logika s jakou byly ony epické střepy rozbity, jejich funkční samostatnost a touha složit je v dokonalou sklenici, z níž se po finální kapitole můžeme se zadostiučiněním napít a vychutnat si závěřečnou pointu  – to je jeden z největších kladů Průvodců. Stran stylu stavby epické roviny napadlo mě přirovnání „matrjošková próza“, jelikož se v podstatě jedná o prózu rámcovou. Nejvíce mne potěšilo dlouho očekávané závěrečné protnutí obou hlavních rovin příběhu. Nekonalo se žádné bombastické dramatické rozuzlení, překvapivé odhalení, nic takového. Spíš jemné ťuknutí kulečníkových koulí. Jsou přítomny na stole, ale souvisí spolu jen při tomto letmém kontaktu. Tato komornost, jednoduchost a elegance provázání obou linií působí tak mnohem intenzivněji a jímavěji, je hlubší a tím (nejtrefnější atribut knihy) – lidská.
 

   (...) Postupem času, někdy ve středu knihy, jsem se oprostil od jakéhokoliv spojování s autorem, až jsem se ve třetí třetině čtení nechal unášet krásou lidskosti, mnohokrát sám filozofoval o vztazích mezi lidmi, vzájemnosti a propojenosti, kterou nikdy nemůžeme odhadnout, natož ovládnout.

 

   Závěrem bych ještě vyjádřil jeden svůj osobní postřeh (zda se shoduje i se záměrem Lukáše Bárty netuším):

 
 

    V kontextu dnešní ochladlé doby stávají se Průvodci majákem, něžným, ale znělým hlasem volajícím po otevřených očích, srdcích i ústech, po nelhostejnosti, po trošce tepla a světla, co by alespoň zpříjemnily přirozenou osamělost člověka, tvora, který přes veškerou společnost jakkoli rozmanitou, navždy žije sám pro sebe a sám se sebou.

 
 

 Neboť:

„Jaké je to peklo, když v něm existují průvodci?“

 

 

Karel Čížek (1989) je absolventem Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě (maturoval v květnu 2008). V současné době studuje historii na Slezské univerzitě v Opavě, uvažuje však o změně oboru a přestupu na bohemistiku. Od ledna 2008 patří k nejaktivnějším a nejplodnějším tvůrcům Bezejmenné skupiny.

 

PS (reakce autora románu): Jak jsem Karlovi Čížkovi odpověděl bezprostředně po prvním  přečtení recenze, to "teplo, světlo a otevřené srdce" ke mně spolu s tímto textem doplachtily v míře přebohaté. Je to nejen těžko popsatelná radost přítele a autora, ale též nezměrná hrdost a dojetí učitele, který se od svého někdejšího žáka dočkal výsostné poklony. Na tyto stránky vkládám nikoli z potřeby "cukrovat se" ješitně samochválou, nýbrž z touhy podělit se o veliký dar.

                                                                                                        Lukáš Bárta