V půli července
Nebylo to zas tak dávno, to dětství.
Student měl špičku nohy určitě namočenou v žabinci. Soudil tak podle pocitu vpravo dole, který se blížil studenému cumlání. Jako když na koberci leží hravá žena, v prstech drží jeho nárt jako velký mikrofon, zastrkuje si do pusy všechny ty promrzlé prsty zároveň a saje. Gesto spokojeného kapra obrůstajícího vodním mechem. Jeho ponožky by měla na rameni. Na každém jednu a naruby. Student měl tedy nohu v žabinci. Jinak se silně potil. Teklo z něho už cestou sem a teď, vystavený slunci jako ulita, nacházel se ve fázi posledního potu. Potom přijde schnutí. Uschne, celý se změní v něco jako trapně proklepaný černý kopírák. Mohl ho napadnout lepší příměr, ale jeho svět byl literární, starosvětský, vyklepaný. Jen noha namočená v žabinci neuschne, ale asi spíš nateče.
Dítě mělo července propojené s cizími zeměmi a zvířátky. Teď zrovna stálo na špičkách u komediantské maringotky, která neměla nic společného s cirkusem. Byla zaparkovaná na svahu písečné pláže. Dítě bylo malé, a nejlepší výhled tedy mělo na podvozek a kola. Maringotka mu připadala jako maketa, falzifikát, jako replika, ačkoli žádné z těch slov neznalo. Připadala mu tak na základě televizních zkušeností, protože všechny cirkusové maringotky v seriálu Cirkus Humberto měly dřevěná kola jako žebřiňáky. Hned v prvním díle se jedno takové kolo podělalo a čeští chasníci, co šli kolem, ho museli spravovat. Tahle maringotka stála na svahu písečné pláže v Německu. Měla gumové pneumatiky jako traktor a Dítěti se to nelíbilo, protože mělo starosvětský vkus. Uvnitř stál prodavač schovaný téměř beze zbytku za dřevěným pultem a nabízel laskominy, které Dítě z tuzemska neznalo. Třeba jabko napíchnuté na špejli a obalené průhlednou lízátkovou hmotou, která ihned po namočení zatvrdla. K ovoci se pak člověk musel prolízat, což trvalo dlouho a přinášelo to všelijaké zážitky.
Dítě natáhlo ruku, převzalo od prodavače jabko na špejli a rozběhlo se dolů po pláži. Mělo jen ubohé zkušenosti, a tak si připadalo, že běží pískovištěm. Dole, slabých deset metrů od mořského břehu, nacházela se strakatá deka s jeho rodiči a občerstvením. Matka ležela na břiše a otec jí natíral ramena indulonou bez UV faktoru, protože o těch se ještě nevědělo. Dost při tom tlačil, takže se na slunci klátil, potil a jeho vlastní, nenatřená ramena se začínala připalovat. Dítě pozorovalo celý proces natírání opravdu jen malou chvíli. Potom vyskočilo na nohy, zadívalo se soustředěně k obloze a čekalo, až se objeví pohyblivé mračno berunek, které se letos v Německu přemnožily. Zkoušelo se při tom prolízat až k jabku, ale slunce pražilo příliš rychle a průhledná sladká hmota stékala po špejli, Dítěti na prsty.
Student málem podlehl zdání, že je kdesi daleko od domova. To ten žabinec na špičce pravé nohy, kterou neviděl. Ve skutečnosti ležel v trávě u dodělávajícího městského rybníčku, jehož břehy se každým dalším týdnem víc obnažovaly a špulily. Oči měl zavřené jen napůl, a to vždy přinášelo nebezpečí. Přivírání očí je slabost těch, kdo se nedokážou rozhodnout pro den ani pro noc. Student ležel se špičkou pravé nohy v žabinci a namlouval si, že kontroluje svůj dech. Mezi očima měl škvíru, kterou se kouřilo z hrnce s vařenými párky. Nad hrncem se právě skláněl starší muž v tmavém obleku a nasával do nozder vůni uzeniny. Po třech vteřinách se narovnal, sáhnul do kapsy saka pro pečlivě složený bílý kapesník a přetřel si čelo, orosené napůl párou z hrnce, napůl potem. Pak se trochu smutně usmál, tak jako když člověk zahání staré hloupé touhy. Úsměv nad prohrou. Prodavač párků tázavě zakroutil hlavou a přikryl hrnec velkou poklicí.
„Kdepak, pane. Musím začít trochu myslet na životosprávu. Jinak tam nahoru za pár týdnů ani nevylezu.“ A ukázal vycházkovou holí před sebe, do prudkého svahu dlážděné ulice, která vyschle syčela malými sarančaty, sídlištní romantikové jim říkali cikády, šuměla jako oheň v kukuřici a páchla žabincem…
Student zaostřil, alespoň jak mu oči, oslněné letním sluncem a přiškrcené nepravidelným dechem, umožňovaly. Znal dobře ten okamžik, kdy je všechno potažené divnou fialovou slídou a na prsou se točí ohořelý tampon ucpávající plicní sklípky. Zkusil zažehnat paniku, vrátit se zpátky, obklopit se skutečností. Zkusil se soustředit na ponožku pravé nohy namočenou v žabinci. A pak si vzpomněl, že kdesi vedle hlavy musí ležet kartonovaná knížka, kterou před chvílí četl.
Rodiče nevěděli, zda to mají Dítěti přímo zakázat. A tak to neudělali. Když se na pláž sneslo hejno naoranžovělých berušek, bylo ke třetí odpoledne. Otec konstatoval, že je tak pozdě už nečekal. Hmyz přilétal den co den, obvykle něco po poledni. Dneska šlo už o čtvrtou reprízu. Reakce publika byly navlas stejné. Někteří návštěvníci házeli všechny své věci do proutěných košíků a za sprostého německého i cizojazyčného klení opouštěli dlouhými kroky písčitou pláž. Deky navlhlé mokrými těly si přehazovali přes hlavu a prchali jako vyděšení tři králové judskou pouští.
Jiní dělali jako že nic. Četli si v leže na břiše knížku, občas z jejích stránek smetli nové brouky, kteří se rozlézali po řádcích a nežádoucím způsobem vstupovali do příběhu. Občas se oklepali jako zmoklí psi, takže se bedrunky sesypaly na deku a vlézaly čtenářům pod břicho.
Dítě mělo už ovšem vyhloubené dostatečně hluboké jámy v prostoru kolem celé deky. Na okrajích jam stálo několik barevných plastových kyblíčků s mořskou vodou, takových těch, co se s nimi chodí na pískoviště. V okamžiku hmyzího náletu se Dítě chopilo plastové lopatičky a začalo smetávat dezorientované broučky do připravených hrobů. Když se jáma naplnila do dvou třetin, Dítě polilo celou hemživou naoranžovělou masu mořskou vodou z kyblíčku.
„Proč to děláš?“ zeptal se otec nejistým hlasem, protože nevěděl, jestli by neměl uplatnit rodičovskou autoritu.
„Aby nemohly uletět,“ odpovědělo Dítě, aniž by přerušilo svou náročnou činnost.
Vzalo teď znovu do rukou plastovou lopatku a začalo jámu zasypávat pískem. Rodiče mlčky přihlíželi a potom se raději dívali jinam. Na mořský obzor. Balt měl nezdravě tmavou barvu. V černých vlnách se bělaly jenom slizovité medúzy.
Dítě bylo vyčerpané bojem. Rozhodlo se ulehnout na nafukovací matraci, tu však bylo třeba nejprve přifouknout. Otec odmítnul, nebyl na sebe totiž hrdý. Rozhodl se Dítě dodatečně vytrestat tím, že s ním bude komunikovat pouze sporadicky. O matce se všeobecně vědělo, že má slabé plíce.
Dítě si povzdychlo, sedlo si na bobek, vzalo do rukou gumovou matraci a do prstů uchopilo průhledný ventilek, který přiložilo až k ústům. V tom okamžiku mu přejel mráz po zádech. V kruhové skulince ventilu se setkalo s pohledem zapomenutého, nepohřbeného slunéčka. Brouk se oranžověl v plastových futrech, byl tam pravděpodobně zašprajcován a raněn, protože vypouštěl onen nesympatický pach, charakteristický právě pro berušky. Dítě odporem vyprsklo a odhodilo matraci daleko od sebe. Dlouho se pak nemohlo zbavit pocitu, že má na spodním rtu pálivou nažloutlou hořkost, něco jako šťávu ze stonku pampelišky.
Pokusil se vytáhnout nohu z žabince, který neviděl, a který možná ani neexistoval. Student však věděl, že se teď musí soustředit především na dýchání a na to, aby nepropadal panice. Fialová slída obtekla celý výsek oblohy mezi jeho přivřenými víčky. Připadal si jako uvnitř glóbu, uvnitř kancelářského glóbusu vycpaného, bůhvíproč zevnitř, igelitem. Student to zkusil s počítáním. Rytmické počítání vdechů a výdechů mohlo přesvědčit plíce, aby se roztáhly. Naučit je chodit. Dýchal, myslel na bílou brožovanou knížku o devatenáctém století, pohozenou nejspíš někde poblíž hlavy, mimo zorné pole. Zamžoural směrem nad vysychající rybník, rybník pouze tušený, plný žabinců uložených do paměti. Mezi nimi možná kvetly obří cizokrajné lekníny, vypadající jako lopuchy. Kolem dužnatých listů se vinula fialová potravinářská fólie, stejná jako po obloze a po hladině. A mezi tím vším každé čtyři lidské nádechy proběhla dívka s dlouhými, trochu zamuchlanými vlasy, v krátké bílé košilce nasvícené zezadu reflektorem. Student věděl, že má zvláštní jméno. Jakoby mužské, neuměle přechýlené. Pobíhala částečně po špičkách od leknínu k leknínu a než se za ním skryla – s pauzou na další čtyři nádechy – pokaždé zalomila rukama a pateticky volala:
„Chci se obětovat! Chci všechno své štěstí okamžitě obětovat!“
Student pohnul špičkou pravé nohy. Přinejmenším o žabinci už nemohlo být pochyb.
Z jiné červencové cizí země si Dítě připašovalo živé ještěrky. Chytalo je na kamenité pláži za ocasy. Někdy se v takovém případě stane, že sebou vyděšené zvířátko škubne a chrupavčitý ocas se utrhne. Dítě si vezlo domů čtyři ještěrky, dvě neměly ocas. Matka s otcem nevěděli, jestli to mají Dítěti zakázat, a tak to neudělali a maminka pomohla Dítěti spíchnout plátěný sáček ze dvou utěrek. Ten ráno před odjezdem namočili do vody, dovnitř šoupli smaragdově zelené ještěrky spolu se zbytečnou větvičkou jejich oblíbeného keře, a zašili je. Pod sedadlem favorita, v dusném přítmí, přežily až na Moravu.
Dítě jim doma zařídilo terárium z netěsnícího akvária a na balkóně panelového domu, ze kterého bylo vidět malý, každoročně se zmenšující rybníček, založilo farmu cvrčků a potemníků. Matka, o které se všeobecně vědělo, že hmyz nesnáší, nevěděla, jestli to má Dítěti zakázat. Nakonec to neudělala, ale na balkon přestala demonstrativně chodit. Dítě zjistilo, že cvrček je neobyčejně odporné stvoření, zejména samička s dlouhým tmavým kladélkem. Každý den však bylo nutné uchopit pinzetu z matčiny manikúry a chytit do ní neuvěřitelně pohyblivé hmyzí tělíčko. Chytit larvu potemníka, moučného červa, bylo nepoměrně snazší. Dítě pak s pinzetou přecházelo celým bytem a vhazovalo potravu do terária, kde se na něj vrhaly hladové ještěrky. Občas se stávalo, že stisk pinzety povolil předčasně a cvrček či červ skončili na podlaze ložnice. Vylovit červa z chlupatého koberce bylo nepoměrně snazší, cvrček však většinou uprchnul, což bylo nepříjemné zvláště u samiček s odporně dlouhým kladélkem. Mouční červi se zas někdy zahrabávali do rašelinového substrátu terária a spokojeně odtud vylétávali jako dospělí brouci potemníci, kteří si nakonec našli cestu až do matčiny hladké mouky.
Dítě si však jednoho dne rozhodlo umýt zuby. Rozsvítilo v temné komoře panelákové koupelny a vzalo do rukou odšroubovanou, olepenou tubu s pastou. Nepřestávalo se při tom dívat do zrcadla, nespouštělo oči z toho druhého, vyzývavě zachmuřeného tam za sklem. Za sklem trochu poplivaným od ranních slin zkombinovaných se zubní pastou. Pak, přesně podle rituálu, přiložilo k ústům odšroubovanou tubu, aby si mohlo přímo do pusy vymáčknout slastný proužek nasládlé hmoty a představovat si, že jde o kondenzované kakaové mléko. V poslední chvíli se zahledělo na poněkud matný odraz v zrcadle, aby spatřilo cosi tmavého, pohyblivého v těsné blízkosti rtů. Dítě sklopilo zrak a hledělo do očí vyvinuté cvrččí samici, která se majetnicky rozkládala napříč umělohmotným otvorem, napříč oválnou skulinkou. Její odpudivé dlouhé kladélko bylo na konci zamazáno barevným krémem otevřené pasty. Dítě s odporem vykřiklo a mrštilo tubou do umyvadla. Znovu se pak nemohlo zbavit pocitu, že má na rtech nahořklou chuť, něco jako šťávu ze stonku pampelišky, nebo něco ještě horšího.
Student pochopil, že počítání vdechů a výdechů dnes stačit nebude. Fialová fólie potahující svět mezi jeho přivřenýma očima získala na sytosti. Nebem i krajinou putovaly mořské chobotnice a zanechávaly za sebou inkoustový hněv. Nádechy se staly bolestivými a přinášely podivně kondenzovaný, nakynutý vzduch. Student shromáždil veškerou sílu a aniž by prorazil barevnou mlhou před očima, přiměl levou ruku, aby se pohnula a zajela do kapsy plátěných kalhot. Při tom všem nepřestával počítat. Nahmatal cosi hranatého. Dlážděnou ulicí pomalu stoupal muž v černém obleku, vycházková hůl vbodávala do kamenných kostek v pravidelném rytmu, do toho všeho sídlištní cikády, neviditelná zakrslá sarančata. Na lopuším dužnatém listu cizokrajného leknínu dřepěla dlouhovlasá dívka ve fialovém kombiné, dlaně položené na nahých kolenou. Ústa se pohybovala po přesně stanovených drahách slova obětování. Student literatury si další pohyb načasoval přesně do hlubokého nádechu. Plícemi se ztěžka protlačilo zvětralé těsto s přemírou mouky. I přesto se mu podařilo přiblížit hranatý předmět až k obličeji. Uvědomil si, že leží tak trochu na pravém boku. Ruka s plastovou, hranatou věcičkou opsala pomalý, namáhavý oblouk a pokosila něco málo trávy kvetoucí na břehu. Student bolestivě zamžoural. Z palety zasviněné fialovým blátem a z vysokých travnatých stvolů vykouknul oválný otvor respirátoru. Posledním nepatrným pohybem jej přiložil k ústům, téměř na dotyk.
Pak se vrátila ta chuť.
Student ucítil na rtech a jazyku něco odporně hořkého, hořkého jako šťáva z pampelišky nebo z kdo ví čeho. Hranatý plastový přístroj mu vypadl do kvetoucí červencové trávy. Zabalený do tenké fialové slídy, která nezastavitelně černala, si Student s úlekem uvědomil, že zapomněl číslo příštího nádechu. A tak už žádný nepřišel.
Na břehu zoufale vysychajícího rybníčku, v umělé kotlině obklopené paneláky, ležel tak trochu na pravém boku, se špičkou nohy v hustém žabinci, Student literatury a vypadalo to mezi těmi vysokými stvoly, jako by ho někdo napůl vlisoval do země. Zhruba metr šikmo vlevo za jeho hlavou se ve svahu trávníku bělala obálka brožované učebnice o devatenáctém století. Do opravného termínu zkoušky naplánované na poslední srpnový den zbýval nějaký měsíc a půl.
(v polovině dubna 2008)
