BADEN BADEN – AZYL PRO UNAVENÉ A ZHNUSENÉ
Inu, je to za námi. Říjnový večer v klubu Atlantik s poklidnou atmosférou, poklidnými hosty, poklidným publikem a poněkud dekadentními texty, které si byly zvláštně blízké, ačkoli žádná koordinace jejich výběru nepředcházela. To asi tím podzimem, vlezlým až běda, až do zadku. A dopis na závěr, přečtený opavským básníkem Ondrou Hložkem a posílající publikum domů, protože „tam je líp“. Za tím si stojím. Musím, protože text onoho drzého psaní jsem dával dohromady já a nutno říct, že někteří z přátel mě upozorňovali na možnost pobouření, nevole, rozčarování v sále. Čert to vem, jako celý ten usoplený čas, dobrý tak akorát k uvíznutí hluboko v sobě, k šeptavému opíjení v přetopených brlozích všeho druhu. Jsou ovšem lidé, kteří si v tom tlení léta libují, takže nad těmi jen bezmocně krčím rameny.
V Atlantiku bylo teplo, zvlášť, když se přestalo větrat a všichni tak usilovně – věřme, že rozrušeně – dýchali, vypouštěli nad sebe to nejvřelejší, o čem ani nevědí. Seděl jsem s přáteli na pódiu, jako drobný vtip, součást pointy, kterou někteří pochopí až v posledních minutách při čtení dopisu, tedy až tady nebudeme. Prosil jsem tatínka, opět zlatého, věrně sedícího bokem při zdi i s kamerou, aby to všechno natočil, včetně obličejů. Ať vím, nakolik jsme s nimi hnuli, nebo jestli je marné jít proti tomu spavému horku.
Měl jsem trochu problém poslouchat, možná se ironií osudu začalo částečně dít to, o čem jsem krutě žertoval v dopise. Byl jsem vděčný za miniatury Dana Ševečka, za ty dvouvěté uzavřené příběhy, které můj mozek bez problémů bral. Byl jsem vděčný i za Karla Čížka, protože jeho básně jsou pomalu, příjemně, lahodně čtené a rozsahem i formou pro podzim ideální. A samozřejmě Hložek, Bátoři, hutný a silný básnický vývar. Všem ostatním jsem byl vděčný za každou změnu intonace a tempa řeči, protože jejich texty, tak dobře napsané, se mi utápěly v teple a tlumeném záření atlantických majáčků. To ovšem není problém jejich, nýbrž můj. Martin Müller si s Honzou Ostřanským nezadá, bizarnost v sympatickém kabátu je pro jejich pseudodetektivky a ostatní prozaické absurdity už vážně typická, mnozí ji vyhledávají. A žhavá adeptka do Skupiny, textově i smyslově svěží Hoa Nguyenová dala o sobě opět po několika měsících vědět, že jí nátura pro psaní nechybí, ba naopak, že se tříbí, šlechtí a rozpaluje. . Přes to všechno jsem si nemravně užíval právo usínat před publikem, s nataženýma nohama, s vlasy visícími dolů přes obličej jako unaveným pohádkovým vodníkům na noční vrbě. A prózy přátel-literátů mi k tomu šplouchaly jako rybniční hladina zanesená řasou.
Muzika, tu jsem měl tentokrát opravdu rád. Znamenala návrat z mlhy, líbilo se mi to hemžení lidských zad před sebou, cítil jsem se jako personifikovaná divadelní kulisa. Kapela KOMPARZ v obměněné sestavě, bratři Bátorové z Opavy, kteří přece jen přivlekli kombo a nazvučili kytary, i když to v klubu nemají rádi a paní Renáta jim mohla nakrásně vypnout proud, stejně jako mně mikrofon, když jsme odpoledne zkoušeli a já do něj hravě zavyl. Prý že kravál tu dělat nebudu. Dělal jsem o to větší, když už program běžel a vypnout nám proud si přece jen nikdo nedovolil. Martin Müller taky mlátil do kláves s nádhernou, sobeckou, bezohlednou brutalitou, měl jsem chuť skočit mu na záda jako vzteklá opice a mlátit do klapek nohama, společně s ním tu ušlechtilou almaru rozštípat… Zůstal jsem ale u slov.
Pak začalo to nenápadné odcházení ze scény, které mi rychle přestalo připadat vtipné, protože přišla ta děsivá myšlenka – že si totiž našich úbytků nikdo v publiku ani nevšimne, že je jim to všem ukradené, hlavně když na tom pódiu zůstane aspoň jeden účinkující. Což se asi dělo, mělo nám to dojít hned. Mně to mělo dojít, ostatním totiž možná došlo. Sešli jsme se v kavárně před sálem, čekalo tam na mě opadané pivo, které jsem do sebe tlačil už za pochodu ven do plískanic. Rozmístili jsme ještě šipky, to aby se aspoň někteří hosté uklidnili a pochopili, že Baden Baden je i takováhle metafora. Šipky odkazující na nedaleký divadelní klub, kam jsme se hodlali rychle uklidit a zasytit jídlem, pivem, povídáním, částečným a nedotaženým rozjímáním… Doufali jsme, že za námi někdo přijde. A přišlo jich hodně, lidiček milých, tak hodných na nás, bandu potrefenou. A věrných, až by člověk brečel.
Pili jsme asi do půlnoci. Míťa Dostál poslal domů svou Marcelku a přišel taky, zpívat tichounce lidovky, kouřit elektronickou cigaretu s višňovou příchutí a myslet na věci krásné i příšerné. Na to všechno koukala malými okny tma, pořád stejná, neblednoucí, netmavnoucí – už řádku hodin zatuhlá. Nechali jsme ji tam, kde byla. Z Baden Badenu možná nakonec přijedeme.
(odkaz na sestřih záznamu z představení: www.stream.cz/video/3/375905-utek-do-baden-badenu
Lukáš Bárta a Martin Müller: www.stream.cz/video/375909-basnik-lukas-barta-v-klubu-atlantik
